Kittelův dům

Kittelův dům - lidově Burk - z němčiny die Burg - hrad.

Vedle kostela sv. Josefa nejmajestátnější stavba celého Kittelovska. Velký roubený dům nechal postavit dr. Kittel kolem poloviny 18. století. Dům patří k největším roubeným tavbám u nás a rozhodně se vymyká běžné lidové stavební produkci své doby. Již jeho lidový název Burk odkazuje, že nejde o běžnou horskou chalupu, ale předznamenává na svoji dobu monumentální stavbu.

Kittelův dům

Jak je vlastně dům starý úplně přesně nevíme. V literatuře se často objevuje letopočet 1747. Roubení domu stavební historici datují pomocí dendrochronologické metody až do druhé poloviny 18. století. Jisté však je, že je jeho vznik svázán s osobou Johana Josefa Eleazara Kittela, slovutného Dr. Kittela o kterém se můžete dozvědět více ve speciální části tohoto webu.

Kittelův dům od jihu

Burk (hrad) či spíš malý zámeček byl postaven ze dřeva technikou roubení. Roubení, ale i technika hrázděných budov bývala za časů Marie Terezie v tehdejším Rakousku a tím i v Čechách, na rozdíl od sousedních německých zemí vnímáno jako technologie zastaralá, dočasná a hodná zániku. Tehdejší úřady se této technologie obávaly zejména s ohledem na obávanou snadnou spalitelnost těchto konstrukcí. Roubené domy se potýkaly s nejrůznějšími zákazy a omezeními a často bývaly skrývány do tzv. „kožichu", tedy omazáním roubených stěn hliněnou mazaninou připevněnou k roubení za pomoci dřevěných kolíčků a dalších pomůcek. V případě našeho zámku tomu bylo sice podobně, ale uvnitř. Roubení bylo z vnější strany viditelné, jak bývalo v zapadlých horských krajích tolerováno, ale zevnitř bylo omazáno hliněnými omítkami tak, že nikdo nepoznal, že se nachází ve srubu.

 První patro domu

Ve sklepeních tajemného zámku se nachází rybníček - malá vodní nádrž, napájená a spojená s několika dalšími podzemními, pravděpodobně vodoléčebnými díly. Sklepní bazének byl součástí důmyslné soustavy horských pramenišť a podzemních vodních nádrží. Tak se prakticky nikdy nemohlo stát, že by obyvatelé uvnitř trpěli žízní či nedostatkem vody - a vodu nemuseli namáhavě donášet. Nicméně v případě Burku je pravděpodobné, že šlo o vodoléčebnou soustavu. Důmyslné vodní dílo, přesněji řečeno jeho zanedbaná údržba se také stalo jednou z příčin zániku domu. Zanesené a přerušené podzemní kanály a odvodnění nedopravovaly vodu tam, kam měly, ale voda a vlhkost naopak začala pronikat a působit škody úplně jinde. Vlhkost a jí způsobené biologické procesy - rozvoj plísní a dřevokazných hub postupně narušila statiku zámku a ten se začal rozpadat.

Dnes se po mnoha letech nebývalého úsilí můžeme pyšnit tím, že jsme objevili podstávkový dům. Bohužel, soustředili jsme se na roubení a hrázdění, ale mezitím téměř zanikly srdce těchto domů - patrová topeniště se zděnými kuchyněmi, umístěnými nad sebou. Na zámku se tak nachází patrně poslední dvojice působivých patrových černých kuchyní. Na severu Čech není v roubené či hrázděné stavbě žádná takto dobře dochovaná kuchyně.

Severní černá kuchyně
Otevřená topeniště s ohněm pod kotlíky či pekáči začala hlavně během 19. století mizet a s rozvojem moderní doby si hospodyně začaly pořizovat sporáky. Oheň byl uzavřen odděleně od obytných prostor a kuchyní a moderní doba se svými záclonkami, plochými hrnci, žehličkami, ale i např. s knihami vtrhla do světa žen a z kuchyní se rychle šířila světem. Černé kuchyně a kupříkladu také pece tak můžeme obdivovat sem tam na zámcích či ve skanzenech. Patrová černá kuchyně jako součást roubeného či hrázděného domu je již ale opravdová rarita.




Proč byl ale zámek objeven až nyní? Starší generace etnografických badatelů, kteří měli zkoumání srubů takříkajíc v popisu práce, se zabývala hlavně štíty lidových domů, vnitřním uspořádáním a členěním, domy třídili na hrázděné, roubené apod. Etnografové se ve svém bádáním příliš nezabývali pojem času, starší domy často nedovedli rozpoznat a tak Kittelův dům v Krásné u Pěnčína jako typově nezařaditelný ucházel jejich pozornosti. Stavební historici, průzkumníci a historici umění se zase zabývali hlavně stavbami zděnými a to hlavně ve městech, nebo zkoumali hrady a zámky. Roubená stavba v horském terénu v příhraničí jim tak unikala. Dnes jde tedy o unikátní objev. Navíc máme i technologické možnosti (dendrochronologická metoda), zjistit s velkou přesností i rok pokácení trámů použitých při stavbě, tedy poměrně přesně datum výstavby dotčené budovy. Podobný průzkum byl odborníky proveden také u Kittelova domu. Víme tak, že nejstarší trám použitý na stavbu domu byl tak pokácen již před rokem 1750.

Pohled do krovu

Dalším rysem, proč Kittelův dům nestál v popředí zájmu odborné, ale i široké veřejnosti je existence podstávkového domu českoněmeckého pohraničí. Odborníci se soustředili na tento bezesporu velmi zajímavý typ domu, dokumentovali jej v jeho nejčistší podobě a usilují o jeho ochranu a snaží se zachraňovat jednotlivé stavby. Teprve nyní se objevuje, jak vypadala a jak byla někdy členitá a doslova trnitá cesta k prvním podstávkovým domům. Roubená konstrukce má poměrně dost výhod, je příjemná na obývání, má poměrně příjemné vlastnosti pokud se týká udržení tepelné pohody, ale také určité nevýhody. K jedněm z nich patří také fakt, že váha srubu působí při vyšší stavební výšce sama na sebe takovým způsobem, že se dům začíná samovolně rozestupovat a může hrozit i rozjetí roubené konstrukce v rohových spojích budovy a k vážnému narušení statiky takto postaveného domu. Pokud se takto začal rozjíždět patrový srub nedlouho po dokončení, mohlo to způsobit stavebníkovi nemálo starostí a vrásek na čele a tesařům pořádné mozoly. Tomuto nebezpečí se naši předkové postupně naučili čelit. Jednou z možností byla právě i stavba podstávkového domu, tedy takové uspořádání, kdy horní patro leželo na rozdíl od přízemí na podpěrné konstrukci, která dala podstávkovým domům jejich charakteristický vzhled. Na krásenském „Burku" je použita archaičtější metoda zpevnění roubené konstrukce tzv. kleštinami, tedy zpevňujícími svislými trámy zpevňujícími při vnějších i vnitřních stěnách domu roubenou konstrukci, aby se nerozjížděla. Podobně unikátní je i konstrukce krovu. Pod mansardovou střechou z 2. poloviny 18. století bychom obvykle očekávali ležatou stolici se systémem střídajících se plných a prázdných vazeb, jak je tomu u mnoha zámků, kostelů, škol či far z té doby obvyklé. U Burku je ale krov postaven postaru v hambalkové soustavě, tedy tak jak tomu bylo běžné v lidovém stavitelství. Vnější mansardový vzhled je umožněn díky námětkům, tedy dodatečnou konstrukcí, která zdvihá některé části střechy vzhůru a vytváří tak charakteristický lomený tvar střechy rozdělený vloženou římsou vedví.


Více se o náročné rekonstrukci této zajímavé stavby dozvíte zde. Rekonstrukce Kittelova domu.